Katyň

(v polštině - Katyń)

Katyń [Katyň], místo okolo Smoleńska [Smoleňska], kde Sověti zavraždili cca. 4200 polských důstojníků a poddůstojníků, které vzali do zajetí při agresi na Polsko 17. 9. 1939 (Polská obranná válka 1939). Před tím byli věznění v Kozielsku. V třech táborech (ještě v Ostaszkow a Strarobielsko) vezněno celkem 15 tis. důstojníků a vojáků Korpusu Ochrony Pogranicza (vojenského sboru ochrany pohraničí), policii a poddůstojníků. Takže oni byli zamordování v Charkowie a Miednoje.

13. 4. 1943 Němci ohlásili, že odkryli hroby polských důstojníků zavraždili přes NKWD. Sověti ihned tomu odmítali a obviňovali Němce. Polská vláda oslovila Mezinárodní Červený Kříž v Ženevě o vyšetření záležitosti. V odvetě SSSR přerušilo diplomatické styky s polskou vládou a obvinil ho ze spolupráce s Hitlerem. Britové a Američané se zachovali pasivní pozici a podpořili vlastně tím Moskvu. Stalin získal tím to způsobem volnou ruku v tvoření struktur komunistické agentury v cílu získání vlády v Polsku.

V roku 1944 byly zfalšovány důkazy mající sloužit obvinění Němců o tento zločin. Mimo snažení sovětských nebylo přidáno těch obvinění do obžaloby v Norimberským procesu. Vládu PRL potvrzovala sovětskou verzi událostí až do 1990. Mluven pravdy o těchto událostí končili se šikanou komunistické administrace a někdy pronásledováním přes SB. V roce 1992 Polsko obdrželo kopii rozhodnutí Ł. Berii o zastřelení 25 700 civilních a vojenského osob polského původu.

Katyňský zločin

Pojem Katyňský zločin vymezujeme masovou popravu okolo 15 tis. polských vojenských zajatců, z kterých šlo většinu o důstojníků Polské Armády, vězněno předtím v třech táborech v oblasti Sovětského svazu: Kozieslko, Charkow a Ostaszkow.Vykonání zločinu, jarem roku 1940, bylo dílem ruského NKWD. Rozhodnutí o zastřelení zajatců složil lidový komisař vnitřních záležitostí, Lewrientij Beria. Rozhodnutí zapadla 5. března roku 1940. Kromě Stalina pod rozkazem byli podepsání nejvyšší funkcionáři Sovětského Svazu i strany: Mołotow, Woroszyłow, Kaganowicz, Kalinin, Mikojan. Rozkaz týkal se taky rozstřílení 11 000 Poláků, držících v tom čase ve vězení na II Rzeczypospolitej (Polského státu). Podle tajné zprávy z roku 1959, vedoucího Kabinetu Státní Bezpečnosti ZSRR, A. Szelepina, rozstříleno: v katyńským lesu (tábor kozielsky) 4 421 lidí, pod Charkowem (tábor starobielski) 3 820 lidí, v Kalininii (tábor Ostaszkowski) 6 311 lidí, k tomu v jiných táborech a vězení Polské oblasti 7 305 lidí. Zpráva P. Soprunienki z 3. prosince 1941 podává něco vyšší číslo popravených z třech táborů: 15 131 lidí.

Pakt Ribbentrop-Mołotow, podepsaný v Moskvě 23 srpna, díky které Německo a Rusko zaútočili společně na Polsko, předvídal rozdělení Polska a likvidaci Polské republiky. Když válka s Německem ještě trvala (bránila se např. Warszawa, Hel), ruská Červená Armáda dokonala) útoku z východu na Polsko 17 září. Po zakončení lokálních válek s oddíly, které ještě odolávali, Sověti vzali do zajetí velké množství zajatců (kromě důstojníky přes 200 tisíc poddůstojníků). Zajatci pocházeli jak z oddílů, které působily v této oblasti, tak i těch, kteří ustupovaly se před ofenzívu oddílů Wermachtu.

V 3 října 1939 Beria rozkázal vybrání z počtu zajatců – důstojníků Polské Armády, Korpusu Ochrany Pohraničí (KOP), funkcionáři státní policii, pracovníky tajných služeb, soudů a seskupení jich v táborech v Kozielska, Starobielska a Ostraszkowa. Ve výsledku trvající ještě nějaký čas segregaci – w Ostraszkowie seskupeno funkcionáře státní policie a pracovníků soudů, vojáky a důstojníků KOP. Zase Kozielsk a Starobielsk stál se tábory pro důstojníků Polské Armády.

Tábory byly surově střeženy, např. v Ostaszkowie „bezpeční zóna“ měla délku 250 m , okolo tábora bylo ohrazení o vysokosti 2,5 M a taky 12 pásů ostrého drátu, stráže vnitřní a vnější. Přitom na okupovaným terénu Polsky trvaly bez přestávky další hledání důstojníků Polské Armády a funkcionářů jiných služeb, které nechytili ihned v září 1939, dokonáváno dalších zatýkání. Již v období příchodu oddílů Červené Armády zabito mnoho polských důstojníků, bráno do zajetí, např. pod Sopoćkiniami rozstříleno generála Jósefa [Jusefa] Olszynę-Wilczyńského, a pod Makronami důstojníků flotily pińskiej.

Připomínaný rozkaz Berii znamenal taky, že zajatce z Polský Armády dáno po dozor a vedení politické policie neboli NKWD, a ne armády, co bylo protiprávní s zákony ženevskými konvence o vojenských zajatcích. Od počátku roku 1940, ve vyjmenovaných táborech pro zajatce, NKWD dokonalo výslechy a zakládala pro každého osobní rejstřík. Přitom zkoušeli získat zajatce k špionáži, co kromě pár případů se nepodařilo. Berta do návrhu o rozstřílení zajatců dodal následující odůvodnění: "Všichni jsou zatvrdlými a nekompromisními nepřáteli sovětské vlády."

Akce masového rozstřílení, pověřeno speciálním skupinám NKWD, začala se v dubnu 1940 a trvala do půlky května. Zajatce z tábora v Kozielsku transportováno kolejí do Gniezdowa pod Smoleńskiem, a odtamtud do katyńského lesu auty (první z transportu 3. dubna). Nejpravděpodobněji všechny rozstříleno nad otevřenými hroby. Zajatce z tábora v Starobielsku dovoženo kolejí do Chartkowa (od 5. dubna) a rozstřelováno v pivnicích úřadu NKWD. Zajatce z tábora v Ostraxkowa převezenou koleji (od 4. dubna) do Kalinin (dneska Twer), rozstříleno v pivnicích úřadu NKWD. Možná některé zajatce z tábora v Kokyieslku rozstříleno již v květnu v březnu v Smoleńsku. Dnes známé jmenné listi dalších dubnových transportů i květnových z Kozielska a Otraczkowa, a přitom jmenné listy důstojníků z Starobielska, rozstřílených v Charkowie. Zemřeli taky většina duchovní pobývající v Starobielsku a Kozielsku (oddělený od zbytku zajatců před Vánoci roku 1939). V průběhu exhumace v Katyni identifikováno pouze tělo jednoho kněze.

Podrobnosti masových vražd v katyňském lesu můžeme se v zásadě jen domýšlet, nenašlo se žádných zápisů a zpráv. Nedostatek věrohodné realizaci z exekuce, když (proti některým mýtům) nepřežil nikdo. Nikdo taky nedokázal utéci z vřísně střežených transportů. Slavná se stala správa prof. Stanisława Swianiewicza, vězně Kozielska, kterého vyškrtnuto z evidence již na stanici v Gnizdowie (jako specialistu do německých zpráv). Vděčíme mu za jediný popis akce transportu na této stanici. Druhým důstojníkem, kterého exekuce zrušeno na poslední chvíli v Kalininie, byl lékař poručník Michał Romm, bratranec známého sovětského filmového režiséra Romma. Nejvíce podrobností – o rozstřílení zajatců Ostaczkowa v podzemích úřadu NKWD v Kalininie – předal ve svým doznáním dozoroval akci tamní náčelník NKWD, Dymitr S. Tokariew, vyslýchaný v roce 1991, nedlouho před smrtí. Po vyškrtnutí zajatce z listiny zakládáno mu želízka a rozstříleno v zvukotěsným pokoji. Je známo, že skupina katů, kterých jména podal Tokariew, bydleli v období exekucí v kolejovém salónku. Z koleji některé podrobnosti o rozstřílení v Charkowie se našli ve výslechů Mitrofoma W. Syromiatnikowa, jenž na krátký čas byl přidělený do skupiny likvidující polských zajatců z Starobielska.

Nevelké množství zajatců z každého z táborů byli vyloučené z exekuce. Zajatci ti, kolem 400, zůstali převezeni do tábora v Jochnowie (Pawliszczew Bor), a odtamtud do tábora v Griazowcu, a přežili. Bylo mezi nimi několik desítek zverbovaných agentů. Po útoku Německa na Sovětský Svaz i po podepsání smlouvy polsko-sovětské v Londýně 31. července 1941 (tzv. pakt Sikorski-Majski) všichni zajatci z Griazowca nezůstali propuštěni. Většina pak byla v tzv. armády Andersa vytvořené na území SSSR, a potom na Západě. Zachráněným vděčíme popisu ze života v sovětském zajetí a života v táborech.

Od první chvíle formování armády Andersena v roce 1941 započalo hledáním kolegů ze tří táborů, po kterých zmizela jakýkoliv stopa, začínaje od dubna – května 1940, kdy omezila se korespondence od rodin. Generál Anders dal za úkol koordinaci těchto hledáním bývalému vězni Starobielska, který zachráněný se nalezl v Griazowcu, rotmistr Josef Czapskiemu, malířskému umělci. Tuto akci, která jednak nepřinesla žádného efektu, později popsal Czapski ve svých knihách. Správa zmizelých důstojníků byla předmětem diskuse na nejvyšší mezistátní úrovni, např. mezi gen. Sikorskym a Stalinem (3. prosince 1941). Polská strana předala jmenné listiny zmizelých. Sověti přes celou dobu udělovali výmluvných odpovědí, mezi polského veřejného mínění narůstali nejhorší předtuchy. Polská vláda v Londýně posílal kolejné nóty, na které sovětská strana neudělovala odpovědí. Úplně zatichlo na toto téma do 13. dubna 1943, když Němci v berlínském rádiovém vysílání v 9:15 času New Yorského vyslali široký rozhlas v nalezení v Rusku pod Smoleńskiem masových hrobů polských důstojníků, v lese mezi obcí Gniazdow a Katyń (odkud název katyňský les a Vražda katyńská).

V oblasti katyňského lesa, nalézající se předtím v zakázané zóně přes NKWD (tzv.“ xxx“), v období od března do červena roku 1943, Němci našli osm masových hrobů (zůstali popsány podle postupného očíslování), a v nich přes 4 tis. mrtvých těl polských důstojníků, kteří zůstali v sovětském zajetí od jara 1939 a bili zajatci v táboře v Kozielsku. Při hledání nenalezeno hroby zajatců z jiných táborů. Hroby měli různé množství těl, největší a první v řadě zaplnění ve vzoru písmene „L“, který obsahoval okolo 2,5 tis. těl. Těla tvořili někdy do 12 vrstev, co (opožďujíce exhumaci) dlouho demonstrováno návštěvníkům. Obětím bylo zadáváno smrt jednotlivě, ze zbraně krátkého kalibru 7,65 mm. Instrumenty zastřelení byli německé pistole typu Walther, munice typu Geco byli taky německé. Byla to typická zbraň v takové akci ve vybavení NKWD, co potvrdili po několika desetiletí při výslechu šéfa NKWD z Kalinina, Tokariewa. Jak ukázaly exhumace, zajatce usmrceno jednou střelou zezadu do hlavy, málokdy byli dvě střeli nebo tři. Tato přesnost dokazuje zkušenost katů. Při exhumaci zjistili jednak dějící se taky používaní čtyřstranných bodáků. Někteří zajatci měli svázány za zády ruce, stejným provazem svázaným typickým způsobem. Nevelká skupina zajatců (hrob č. 5) měla hozená na hlavu pláště, ruce zase svázány byli v takovém způsobe, že při snažení o pohyb oběť se dusila oprátkou kolem krku. Takové zabezpečení bezpečnosti asi byli z důvodu bránění zajatců. V Katyńu procedura rozstřílení byla jistě následující: přivezení další skupinky zajatců autobusem do lesa; provedení revizi v domu NKWD nad břehem Dněpru v tzv. „daczy“ [dači]; převezení zatajců – jak svědčí výpovědi místních lidi nad břeh hrobů v listech typu „czarnyj woron“, užívaných i tak ve většině Sovětského Svazu. Každý vězeň seděl tam vtlačený s osobní miniaturovou celou. Od chvíle umístění v takový cely smrti žádný odpor vězně nebyl už možný. V průběhu zkoumání v katyňským lesa Němci našli taky několik hrobů ostatních po popravě provedených NKWD na civilních osobách před rokem 1939. Oběti byli popraveny stejným způsobem.

Německé objevení vzniklo z donesení do německého četnictva přes protikomunisticky nastaveného obyvatele Gniezdowa, Iwana Krwiziercewa. Nucení polští pracující německé organizace Rosta kontaktující se s místními obyvateli, našli s ostatními na stopu katyňských hrobů již před rokem. První německé prohledávání v terénu začali v únor-březen roku 1943. Ještě před velkým šířením informací přes rádio nalezení masových hrobů, 10. dubna v Katyni přebývali novináři různých národností, a 11. dubna do katyňského lesa přijela z Varšavy na německé pozvání polská delegace různých osob, s tím působící GG Hlavní Rady Pečující (Rada Głowna Opiekuńska). Mezi těmi osobami se nacházeli spisovatelé: Jan Emil Skiwski a Ferdinand Geotel, výborný prozaik, vedoucí Svazu Polských literátů z povolání v předválečném období. Práce na exhumaci a identifikaci (identifikace byla možná díky vlastnostem půdy v katyňským lesu) byly tehdy již v průběhu. Ve málem neporušeném stavu byli uniformy a označení hodnosti. Byla již listina prvních identifikací. Po několika dnech, 14. dubna odletěla z Varšavy do Katyni technická komise PCK (Polský Červený Kříž – Polskiego Czerwonego Krzyża) s generálním sekretářem Kazimierzem Skarżyńskim. Po tomto termínu exhumace a identifikace dokonávaly plánovitě hlavně členové skupiny Polského Červeného Kříže, do konce dubna pod vedením dr. Mariana Wodzińského, medicínského soudního specialisty z Krakova. Členové skupiny na základě všech údajů neměli pochybnosti, že exekuci dokonalo NKWD v roce 1940. Potvrzovali to taky ruští svědci, pocházejí z místních obyvatel.

Je možno připomenout, že právě v tomto období (červen 1943) bylo odkryto masové hroby civilních osob, zamordovaných přes NKWD, na jihozápadě Ukrajiny, v oblasti Winnica. Nalezeno velké množství hrobů na stejném místě na pozemku parku, a v nich právě 10 000 obětí bývalých vězňů místního vězení. Informace na toto téma ohlásili Němci v knize na téma vraždy v Winnicy (1943). Mezi vyvražděnými bylo jistě hodně Poláků. Ve Winnici též bylo vražděno z krátké zbrani (nagan), avšak kalibr byl tak malý, že bylo stříleno po několika střel do každého vězně nebo dobíjeno vězně popravy těžkými předměty. Tento fakt obrací pozornost, že Katyňský masakr byla po technické stránky promyšlená, když vraždění bylo vylepšeno zbraní o nábojích s ocelovým povrchem, probíjející lehce lebku.

Výborná organizace a „technologie“ popravy (termín Tokariewa), transportu na místo exekuce, staví Sovětský svaz pod tímto pohledem na rovnost s hitlerovskými Němci. Komunismus tu neustupoval nacizmu. Jestli však jde o vojenské vězně, Němci se neposunuli tak daleko, polští důstojníci z německých táborech přežili válku.

Hned po vrácení se do Varšavy členové první polské delegaci – s jejími poznatky předali je vládě AK (Armii Krajowej) (např. F. Fortel vypověděl v přítomnosti S. Grota – Roweckiego). Zprávy překázáno tajnými rádiovými signály polské vládě v Londýně. 17. dubna 1943 delegát PCK ve Švýcarsku S. Radzimiłł složil nótu polské vládě do Mezinárodního Červeného Kříže (MČK) v Ženevě, s žádostí o prozkoumáním katyňské události na místě nalezení masových hrobů. 23. května MČK potvrdil souhlas na vyslání komise do Katyňe pod podmínkou akceptace přes všechny zainteresované strany. Nedošlo jednak k vyslání komise (i když Němci taky poslali podobnou nótu do MČK), když rezolutně nesouhlasil Sovětský Svaz, na kterého – i když okupovaným – teritoriu se nacházeli masové hroby. Tehdy Němci pozvali nakonec dubna třináct představitelů specialistů soudní medicíny z různých zemí, i s neutrálním Švýcarskem (prof. Franęois Naville), kteří jako mezinárodní lékařská komise přijela do Katyňe a tady provedli zkoumání a sekci mrtvol (29-30. dubna). Zprávu komise, podepsanou 1. května, říkal, že hromadné popravy bylo dokonáno na jaře roku 1940, a tedy v čase, když oblast byla pod kontrolou Sovětského Svazu a NKWD. Němci navrhovali účast v vyšetřovací komise taky představitelu polské vlády v Londýně, jednak ta návrh z jasných důvodu nebyla přes polskou stranu přijata.

V průběhu dvou měsíců – dubna a května – všech sedm masových hrobů v katyňským lesu zůstalo exhumanovaných, z posledního – osmého, nalezeného 1. června, kdy exhumace byly již v zásadě ukončené, nalezeno a prostudováno jenom třináct mrtvých. V tomto důvodu tento, který měl méně než 200 mrtvol, nebyl nakonec prohledán. Je známo z provedené částečný exhumace, že oběti byl z ostatních masových transportů a měli na sobě letní oblečení. V tomto období v hrobu se našlo časopis s nejpozdějším datumem: 6. května 1940. Jestli jde o čas provedení zločin, krom důvodů z oboru soudní medicíny, získaných z sekce mrtvol, nalezeno v katyňských hrobech velmi mnoho potvrzujících důkazů. Důstojníci před rozstřílením zůstali okradeni o cennosti, bylo jim však ponechány dokumenty, např. potvrzení očkování, dopisy od rodin, dopisy napsané a neposlané apod. Tyto dokumenty neměli datumy pozdějších než jaro roku 1940, co se shoduje s datumy dalších dopisů získaných z Kozielska přes rodiny důstojníků. Při mrtvolách se našlo ve velkém počtu sovětské časopisy. Jejich datování nebylo pozdější než od dubna-května roku 1940. Našlo se též osobní zápisky v kalendářích a jistý počet deníčků, které psali důstojníci. V deníku majora Adama Solského poslední zápis je k prováděné pravděpodobně k revizi těsně před rozstřílením, již v katyňským lesu. V dokumentu NKWD: „8.IV.40. Stojíme na křižovatce v Smoleňsku . […] 9.IV. od rána den začal zajímavě. Výjezd vězeňskou dodávkou v celách (strašné). Přivezeno někde do lesu, něco ve způsobu letiště. Tady důkladná prohlídka. Odebráno hodinky, na kterých byla hodina 6:30/8:30, ptali mě se o svatební prsten, vzali ruble, hlavní pas, nůž.“ Major Solski nestihl již nic více zapsat. Tyto dokumenty, prostudovány namístě nebo v německé laboratoři v Smoleňsku, zůstali odeslané do Soudní medicíny v Krakově (tzv. katyňský depozit) a poddané tam dalším zkoumáním pod vedením prof. Jana Robią. Kopie některých dokumentů (např. deníčků), překázáno odtamtud tajně v podobě mikrofilmu do Londýna.

Katyňské exhumace byli velmi sledovány v časopisech pod vedením německých okupantů na území Hlavního Gubernátora (Generalny Gubernat), ohlášeno další listiny identifikovaných obětí, a taky rozhovory s některými lidmi, které se vydali do Katyni. Rozhovor ohlásil spisovatel Jan Emil Skiwski, zase širší zprávu přes okupanta „výletu“ v terénu HG (Hlavní Gubernát) (např. „výlet“ dělníků z Varšavy). Zprávy o Katyni psala a potvrzovala konspirující nakladatelství. Můžeme říci, že žila těmi informacemi celé obyvatelstvo Polska, těžko zkoušené represemi oběma okupantům. Katyň tragicky potvrzovala charakter sovětské okupace. Díky těmto vědomostem a zkušenostem o katyňském masakru měl dopad jistě na mnoho reakcí odporu polského podzemí proti prováděné v Polsku po roku 1945 sovětské okupaci, a předtím i v nějakém smyslu na rozhodnutí Varšavského Povstání. Na hromadné hroby v Katyňi se dívali i velký počet vojáků Wehrmachtu. Němci zorganizovali prohlídku této oblasti exhumace přes delegace z umístěných v Německu zajateckých táborů . Třeba tam byli i britští a američtí důstojníci, i polští důstojníci. Stejně prohlíželi si katyňský les i evropští novináři , a reportáže nebo relace z exhumace ukázali se po celé okupovaných i neokupovaných médiích evropské a výjimečně ve Velké Británii.

V druhý polovině roku 1943 Němci vydali oficiální „černou knihu“ zprávu o Katyni pojmenovanou: Amtliches Material zum Massenmord von Katyn (úřední materiál ve věci hromadné vyvraždění v Katyni). Text dokumentu, který měl 321 stran, neobsahoval žádnou propagandu. Bývalý tam mimo jiné výpovědi získané od ruských svědků z okolí místa popravy. Byl mezi nimi také Iwan Kriwoziercew, nejspíše hlavní strůjce nalezení polských hrobů přes Němce.

Dostal se on s ustupující frontou na západ a složil vážnou výpověď před polskou vojenskou vládou.. Výpověď ta obsahuje v polské "černé knize": Zločin katyňský v světle dokumentů (v 1947 roku v Anglii Kriwoziercew zůstal pravděpodobně zabitý přes agentů sovětských služeb). V Amtliches našel se protokol z práce mezinárodní komise lékařské, popis výsledků práce německých specialistů na exhumace pod vedením prof. Wroclawské univerzity Gerharda Buhtza. V německým dokumentu reprodukováno také velký počet fotografie z exhumace a fotografie, které se našli u mrtvol a též fotokopie dokladů.

Obsahoval taky plnou listinu exhumovaných obětí, identifikovaných i neidentifikovaných, s seznamem podstatných předmětů nalezených u těl popravených. Tato listina byla německým ekvivalentem listiny vyhotovené dr. Wodzińskiego a PCK. Její další části ukrývali se v denících na terénu GG. Listina Amtliches obsahovala 4143 čísel, majíce odpovídat počtu nalezených těl. Jestli přidáme do toho okolo 170 těl z hrobu číslo 8 (nebyl v této listině), odpovídalo by to zhruba nedívajíce na chyby, které se vkradli do seznamu počtu 4 421 vězňů rozstřílených v Katyni a nacházející se na seznamu vyvezených NKWD z Kozielska. Podle Amtliches se podařilo identifikovat 2 815 obětí (okolo 67 %). Mezi identifikovaných obětí nebo jejich hodnosti bylo 2 generálů (neidentifikováno bylo 2 generálů a jednoho admirála), 12 plukovníků , 50 podplukovníků, 165 kapitánů, 440 kapitánů, 542 poručíků, 930 podporučíků. Opětovný pohřeb identifikovaných generálů, M. Smoriwińskiego a B. Bohaterowicza, v osobních hrobech, se odbyl v lese katyňským na konec května 1943. V Czarkowie rozstříleno značně více oficírů nejvyšší hodnosti. Souhrnný seznam v raportu Denisowa z roku 1943 mluví o rozstřílení ze všech táborů: 13 generálů, 77 plukovníků a 197 podplukovníků. Z tohoto seznamu přežil jenom jeden generál, Jerzy Wołkowicki, který se našel v Griazowcu.

Exhumace z dolů smrti v katyňským lesu oběti, opatrováno identifikačními značkami a skládáno v nových, obklopených kříži masových mohylách , z kterých vytvořeno tzv. hřbitov PCK; byl celkově dodělaný v červnu 1943. U šesti velkých, krytých drny byli dva samostatné generálské hroby.

Takže již v roce 1943 nebylo žádných pochyb, kdo dokonal masové popravy vězňů z Kozielska. Po nalezení v katyňským lesu zastřelených vězňů polské mínění neživila již větších pochybností, že zbytek vězněných v Starobielsku a Ostraszkowie pozůstaly při životu. Pomalu přijato označení zločin katyňský vztažených k osudu všech vězněných v táborech. Avšak přes padesát let Rusko skrývalo pravdu o katyňském zločinu. Vznikaly tedy různé teorie svázané s místem popravy ostatních.

Teprve 13. dubna 1990 SSSR přiznalo se k tomuto zločinu, nalezeno též krátce na to místa masových hrobů vězňů z Starobielska, zabitých v Charkowie a vhozených do dolů smrti v lesným parku na kolem města, nedaleko vesnice Piatichatki, a takže masových hrobů vězňů z Ostaszkowa, zabitých v Kalininie (Twer) a pohřbených v lese poblíž Miednoje. Všechny tyto místa se nacházeli na územích, které byli pod kontrolou NKWD. V dalších letech zůstaly nalezený a předány do polské vědomí různé dokumenty z archivní centrály NKWD (KGB), svázané s tímto zločinem. Kopie hlavního „katyňského“ rozkazu rozstřílení, uchovaného v nejvíce střeženém archivu SSSR, tzv. prezidentským, byla předána Polsku v říjnu 1992.

Od počátku německého odkrytí sovětská vláda rozvinula aktivní propagandistickou činnost, mající za cíl hození viny na Němce. Obvinění Ruska o zločin bylo označováno jako provokace německé propagandy. Jednak německé publikace na toto téma obsahovali pravdu, takže v podrobnostech, kromě ohlášených na začátku počtu obětí, oceněných okolo deseti tisíci. Němci orientujíce počtem vězňů v sovětských táborech totiž odhadovali, že všichni zemřeli v Katyni. Avšak v Amtliches podáno jen počet těl opravdu exhumovaných, odstupujíc od elementů propagandy. Po ohlášení zprávy o nalezení masových hrobů v Katyni se Sověti ihned začali hlásit nepravdivé oznámení. Vycházelo z nich, oproti informacím o celkové nevědomosti o osudu Poláků, předané předtím polské vládě, že vězni všech táborů sovětská vláda přemístila před začátkem války německo-sovětské poblíž Smoleńska, kde, po letní německé ofenzívy v roce 1941, zůstali převzatí přes Němce, a nástupně zabiti.

Německé oznámení z 13. dubna způsobil ohromný ohlas v kraji i mezi polskou emigrací, v polské armádě. Generál Anders telegrafoval do vlády v Londýně z blízkého východu. Polská vláda poslala nótu do sovětské vlády domáhajíce se vyjasnění. Místo odpovědi Sověti se snažili aktivně o změnu skladu v spojeneckém táboře před kompromitaci polské vlády v Londýně, z důvodu poslání prosby k Červenému Kříži v Ženevě. Stalin a sovětská vláda zmrazili tedy k 26. dubnu 1943 diplomatické styky s polsko vládou v Londýně. Bylo to i tak shodné s záměrem sovětské politiky tak učinit. Katyňská věc pomohla totiž Stalinovi k vytvoření na politické scéně skupiny kolaborující s SSSR, vytvořením tzv. Svatek Polských Patriotů. Kolaboranti z této skupiny, s Wandou Wasilewskou, se přidali ihned do propagandistických akcí, kterých cílem bylo ukázaní činnosti německých v Katyni jako provokaci směřující proti SSSR. Již 28. dubna v sovětských „Izwiestijach“ ukázal se hanební článek Wandy Wasilewské, obviňující Němců o katyňský zločin. V roku 1944 tato akce polských kolaborantů pokračovala, a v druhé polovině roku ukázala s nákladem ZPP brožura „Pravda o Katyňi“, obsahujíce sbírku propagandistických falzifikátů např. tam umístili svoje texty Wanda Wasilewska, J. Borejsza, L. Bukojemski-Nałęcz. Známý poeta, komunista Lucjan SZenwald ohlásil klamný poema, obviňujíce taky polskou emigraci na Z8padě o katyňskou provokaci.

Celost sovětské akce v důsledku Katyni stanoví své vlastní ohnisko samotného zločinu – falšování na toto téma v mezinárodním stupni. Pokračovalo až po období posledního přelomu. V odtajněných nedávno sovětských dokumentů možná najít plán napsání knížky, mající ospravedlnit dokonání rysi „úmyslu německých“ správců zločinu. Po německé exhumaci v roce 1943 nejbližším epizodám sovětského falšování bylo, po změně linie východního frontu a zajetí terénů Smoleńska a katyňského lesu přes Rudou Armádu, v konci září 1943 roku fiktivní vyšetřování a nástupně nová exhumace na území katyňského lesu v lednu 1944. Nástupně, na jako tohož roku prováděny aktivní zemní práce, potvrzeny fotografiemi německého leteckého zpravodajství, o kterých však chybí o její oblasti a výsledcích. Zprofanováno a zničeno úplně oblast pohřebiště a taky tzv. pohřebiště PCK. 24. ledna 1944 Sovětská Speciální Komise, prováděcí exhumace v Katyni od 16 do 23 ledna, pod vedením akademika Nikołaja N. Burdenki ohlášeno komunikát, z kterého vycházelo, že popravu dokonali Němci na konci roku 1941, po zajetí této oblasti, a exhumace v roce 1943 byly výsledkem dobře připravené přes Němce zfalšování. Komunikát sovětský byl sběrem lží, a přitom v podání celkových faktů (např. komunikát Burdenki použil německou verzi propagandistickou o počtu obětí, z důvodu zamaskovat počet zmizelých v ostatních táborech), jak i svědectví svědků. Mimo početných rozdílů tohoto nástroje zfalšovaného komunikátu, dochází do směšností, Rusové se odvolávali na něho několik desetiletí jako do pravdy o Katyni. V protikladu do 3 194 dokumentů představených přes Němce a polskou skupinou PCK, Rusové představili jenom devět nejistých dokumentů, které prý našli při obětí. Namísto sedmi svědků o okolních obyvatel, kteří vypověděli před německým vedením, Rusové měli až 60 úplně zfalšovaných doznání svědků. Není žádná jistota, že 926 mrtvol, které exhumovala komise Burdenki nezůstali tam předhozeny (americký korespondenti a svědkové pozvaní do Katyni o období práce Komisi Burdenki vzpomínali o těl „řadových vojáků“). Do údělu v samostatných prací komise nepozváno nikoho z Poláků, ani komunistů ZPP, ani žádného cizince. Málo početná korespondenti anglických médii byli omezeny v možnost sledování práce komise a zadávaní dotazů. Mimo toho všeho západní spojenci Polska neprotestovali proti propagandě sovětské verzi, která zůstala přijatá z důvodu na úděl Sovětského Ruska v koalici antihitlerovské. Na území Anglie Polské deníky, obvinující Rusko o zločin v Katyni, byly v roce 1943 cenzurované přes vojenskou cenzuru a ukazovali se s tzv. „bílými místy“, podobně cenzurováno vysílání rádiových stanic na území USA. Stejně i Churchill i Roosevelt byli proti oznamování pravdy o Katyni. Polská vláda v emigraci přitisknutý k zdi přes anglosaskou vládu souhlasil s částečným zachováním mlčenlivosti v katynské záležitosti. Pozice Polska oslabila v několika měsíců později, 4. srpna 1943, smrt šéfa polské vlády a Hlavního velení Wladislawa Sikorskiego v tzv. gibratalské „katastrofě“, která je dnes více označovaná že byl to atentát (zatím je oficiálně nehoda). V té době vydané německé letáky hlásili, že Sikorski „zemřel za Katyn“. Proti normálním procedurám (50 let), akta ve věci gibratalské zůstali tajnými v Anglii do roku 2043. Po smrti Sikorskiego Polsko se nacházelo v pozice s Ruskem a spojenců v ještě více oslabené situaci, co ještě více zapůsobilo na hlášeni pravdy o katyňském zločinu. Jednak při vedení 2. Korpusu v Itálii v roce 1945 vznikl úřad studii zasvěcené dokumentaci katyňského zločinu.

Hned po ukončení války přes sověty vynesli věc katyňského zločinu jako německého masakru v norimberském procesu. Jednak mimo nátlaku britské vlády, aby svědkové polské vlády v emigraci (uznávaného i tak do srpna 1945) nevystoupili na norimberském procesu (např. generál Anders), britští soudci, američtí a francouzští nepřijali ruské obvinění za odůvodněnou. Soudní proces se točil při údělu svědků ze sovětské a německé strany v lednu a v srpnu 1946. Mimo falešných svědectví sovětských svědků (např. jednoho z členů lékařské mezinárodní komise, Bulhara, dr. Markova, který popsal svůj podpis pod koncovým protokolem jako vynucený), svědkové německé obrany otřásli sovětskou argumentaci. Domnívaný vedoucí německé exekuci v katyňském lese plukovník Ahrens stavil přes soudem dokazujíce, že v času, o kterém sovětské obvinění hovořilo, nepřebýval na terénu Ruska. V tomto důsledku norimberský tribunál neudělal žádného stanoviska ve věci katyňského zločinu. Tímto způsobem obvinění Němců přes Rusů zůstalo oddáleno. Bylo to první citelně dání mezinárodní spravedlnosti v této věci, cítěny v tento vlastně způsobem přes rodiny obětí v Polsku. Stalo se tak, jakkoliv ještě v roce 1945 utajováno na Západě svědecké výpovědi v katyňské zprávě před americkou administrativou a veřejným míněním, např. cíleně zatajeno svědectví plukovníka Van Vlieta (byl on svědkem exhumace v Katyni v květnu 1943, přivezen do Katyni z německého táboru). Val Vliet složil své, obviňující Rusů svědectví generálu Bisselowi, šéfovi amerických výzvědných služeb, 22. května 1945. Označené razítkem „Top Secret“ svědectví se nedostalo nikdy do Departamentu Státu.

V Polsku chodící s postupem za Rudou Armádou šli speciální hledající jednotky NKWD zadržovali lidi svázané v roce 1943 s katyňským vyšetřováním usilující získat na nich klamné svědectví. V této situaci lidi naraženi na represe utíkali na Západ (našel se tam i např. šéf komise PCK v Katyni dr. Marian Wodziński a vedoucí PCK Kazimierz Skarżyński, kteří opublikovali tam své zprávy). V roku 1945 z důvodu s katyňskou věcí zůstal rozeslán v zemi zatykač za Ferdinandem Goetlem, svědkem katyňských exhumaci v roce 1943. Podepsal ho krakovský prokurátor Roman Martini, vedoucí katyňského vyšetřování. Z tohoto důvodu Goetel tajně utekl ze země na Západ (v Itálii při 2. Korpusu se účastnil ve vytvoření materiálů o katyňské věci).

Je nutno poznamenat, že vyslýcháni v roce 1945 se spojitostí s záležitostí Fardynadna Goetla někdy znamenití polští spisovatelé (např. Maria Dąbrowska) se neosmělili prohlásit při výsleších (nalezených v 90tých létech), že za Katyň jsou odpovědní sověti. V tuto dobu roku 1945 spisovatel Adolf Rudnicki ohlásil novelu Major Hubert z Armády Andersa, kde vinu za Katyň dává na zodpovědnost Němcům. Byla to tzv. novela „s klíčem”, pod postavou majora Huberta autor schoval Jósefa Czapskiego, okreslujíce jeho životní chybu jeho činnosti v katyňské záležitosti. To jsou příklady komunistické propagandy v literatuře.

Před příchodem Rudé Armády do Krakowa a zatýkáním mezi opatřujíce katyňský archív – kopie důležitých, zkoumaných před skupinu prof. Jana Robla katyňských dokumentů, které byli ukryte v 1945 v speciální skřínce nalezené až v roce 1991. Za to celý „katyňský depozit” v několika skříní zůstali evakuovány Němci přes sovětskou ofenzívou v lednu 1945 do Wroclawa, a odtamtud do Radebeul pod Dreznem. Tam podle svědectví skříně zůstali spáleny vzhledem postupující fronty. Není možné jednak vyloučit dezinformaci sovětského zpravodajství a získáním těchto skříní přes speciální jednotky NKWD. V roce 1946 prokurátor R. Martini, vedoucí vyšetřování ve věci katyni byl zamordován v Krakowi. Vražda byla posouzená jako obyčejný kriminální zločin, chybí jednak celkové jistoty, zda nebyla to řízeno přes NKWD.

S plynoucími poválečnými lety a hlavně když začala narůstat atmosféra zimní války, postavení do pravdy o Katyni na Západě pomalu se měnil. V hlavní míře se přičinila k tomu polská emigrace. Z polských spisovatelů, svědku exhumace v Katyni, na západe mimo Goetla se objevil i Jósef Mackiewicz. Pracoval on neúnavně přes desítky let dávajíc svými publikacemi svědectví pravdy o ruském zločinu. V Londýně dochází do publikaci tzv. „černé knihy“ v katyňské záležitosti (1948), čili Katyňský zločin ve světle dokumentů (připravený přes Józefa Mackiewicza a komisi pracující při 2. Korpusu). V roku 1949 Mackiewicz vydává autorskou knihu o Katyni v německém jazyku. Ještě více se situace mění po útoku komunistické Severní Koreji na Jižní Korej. Američané došli do závěru, že vůči americkým vězňům v Severní Koreji jsou lámány právní normy, vězni jsou vystavěni propagandě, pojmenované od té doby jako „praní mozku“. V efektu změn v mentalitě, hlavně politických sférách USA, došlo v roce 1951 po přijetí usnesení přes Kongres USA, aby speciální komise kongresu zaobírala se ustálení pravdy o katyňském zločinu.

Komise, při údělu taky senátorů polského původu, pracovala více než rok a ohlásila na konec roku 1952 obsažené v hodně svazků (2 363 stran textu) akta, výsledky tohoto vyšetřování. Výslechy se odbývali v USA a Evropě (Londýn, Frankfurt nad Mohanem, Západní Berlín a Neapol). Komise vyslechla 81 svědků různých národností (v tom taky i Němce), především jednak Poláky, ale taky několik členů povolané v roce 1943 mezinárodní lékařské komise. Bylo získáno svědectví od 100 svědků, 200 dodatečných osob se přihlásilo na výslech. Publikováno v aktech kongresu (tzv. Hearings) velký počet dokumentů, fotografii z roku 1943, a taky opracovanou v Londýně a vydanou 1945 Listinu katyňskou, kterou napsali bývali vězeň Starobielska, Adam Moszyńskiego, vztažené i o obětech Kozielska, Ostaszkowa a Starobielska. V jejím výsledku shromážděnými materiály nebylo žádných pochyb co do správců zločinu.

Rusové, pozvání přes Američany do spolupráce v pracích Komise, odmluvili tvrzením, že je to nová nyní americká provokace v katyňské záležitosti. Podobné stanovisko zaujala i bierutowská vláda v Polsku pod komunistickým vládnutím. Odpovědné osvědčení bylo publikováno ve varšavské „Trybunie Ludu“ (Tribunál lidu), přetištěna taky ještě jednou v oficiálním komunikátu tzv. Komise Burdenki. Nakonec ve Varšavě se ukázala propagandistická a plně nepravdivá kniha Kazimierza Wójcickiego pod jménem Pravda o Katyni (1952). Po tomto poválečném množství lživých informací v katyňské záležitosti zapadá v PRL celkově mlčení na toto téma. Promlčení zůstává uznané za nejlepší propagandistický prostředek. Jednak za povídání i soukromně o pravdě o Katyni až i za pochybnosti za téma německé vině na Katyni možno bylo jít do vězení, co potvrzují uskutečněné rozsudky. Katyň nemohla v té době být představena na hodinách historie ve škole, a taky probíraná při přednáškách univerzitní historie.

Jednak po publikaci akt amerického Kongresu na téma Katyni je zrušeno embargo Západu na informace o Katyni, i když stále používala embargo o Katyni prosovětská levicová média, a především komunistické veřejné mínění na západě Evropy. Třeba bylo mnoho let, aby snahy polské emigrace o postavení pomníku připomínající o Katyni mohlo získat reálnou šanci. Například v Londýně vydáno souhlas na postavení pomníku, jednak na vzdáleném hřbitově (1976). Ještě v roku 1971 sovětská ambasáda v Londýně protestovala proti filmu o Katyni a vydávaní knížek o pravdivé verzi skutečností. V roce 1956 se ukazuje další, po Mackiewiczu, monografie katyňského zločinu, napsaná Janusa W. Zawodnego, opublikovaná v angličtině v USA. A v roce 1966 vydaná v Paříži monografie ve francouzštině historika Henri de Montforta „Masakr v Katyni. Zločin ruský nebo německý“. Všechny tyto publikace potvrzují pravdivé fakta, jasné už od roku 1943, o ruské zodpovědnosti nad masakrem. Mimo toho západní veřejné mínění, podléhajíce nátlaku sovětské propagandy a komunistickému mínění za Západě, vůbec nebyla plně přesvědčena o ruské vině. V tomto období místo sovětského zločinu v katyňském lesu zůstávalo nedostupné pro Poláky, stál tam lživý tzv. „memorial“ hlásicí v chybném polském jazyku, že zločin dokonali v roce 1941 „němečtí fašisti“.

Pravda o Katyni, vyeliminovaná ze škola a knížek, přetrvala avšak v polské společnosti. Pašováno knížky o Katyni ze Západu. Od roku 1979 začal se ukazovat v Krakově kopírované nelegální „Biuletyn Katyński“ (Katyňský věstník) ukazující pravdu i Katyni, vědomosti o jeho obětech a správců mordu. Jako nelegální tisk ukázala se v zemi v 1980 kniha Jerzego Lojka Dzieje sprav Katynia (Děje věci Katyně – nedlouho pak vydané v New Yourku). V tomto stejném roce vydala KSS KOR (Komitét Společenské Sebeobrany) osvědčení v záležitosti Katyně v zemi. V roce 1981 potajmu postaveno ve vojenském hřbitově ve Varšavě pomník obětem Maryně, již další noci ukraden přes UB. Dále však trvala válka o pomník v skladě květů. Od poloviny osmdesátých let trvala dávání hodnosti Sanktuárium Katynské (vnitřní vybavení, nápisy a početné památkové tabulky pomordovaných) kostelu sv. Karola Boromeusza na Starych Powązkach ve Varšavě. Byl v tom bezprostřední účast faráře, kněze Stefana Niedzielaka (zabit přes neznámých pachatelů v lednu 1989). V roce 1989 vznikl Nezávislí Komitét Historický Bádání Zločinu Katyňského, a v nástupně byla zaregistrovaná Polská Katyňská Fundace. V době rozpadu komunistického státu a počátků III RP (Republika Polska) v Polsku velmi rychle vznikaly struktury rodin obětí Katyně v organizací na celostátní úrovni (Federace Rodin Katyňských). Po volbách v roce 1989 nového Sejmu zůstala v nim ohlášena v září tohož roku, po rad prvně v zemi, interpelace ve věcí Maryně přes senátora Andrzeja Łapickiego, známého herce, v podpoře o textu opatřený velkým počtem podpisů osob z prostředí katyňských rodin. V textu interpelaci vyzváno polskou vládu do vyjasnění všech záležitostí svázaných s katyňským zločinem a odpovědnost sovětské vlády. Nová sovětská státní politika v období Gorbaczowa, ale taky snahy ruských historiků-demokratů, doprovodili do přiznání se Rusů – v krátkém komunikátu agenci TASS v 13. dubna 1990 do katyňského zločinu. Odpovědností za zločin byl však dán jen NKWD (KGB). Ruští historici začali dostávat do čím dál více nových dokumentů zločinu, ukrytých v tajných dosuď archivů. Započato bylo taky, po polském vyzvání, v září 1990, oficiální ruské vyšetřování ve věci katyňského zločinu.

Bohužel Polsko provedla jenom pomocné vyšetřování v rámci činností ruské vojenské prokurátory , nepodjela namísto v rámci nového státu III RP vlastní suverénního vyšetřování. Další polské vlády nevykázali v této záležitosti dostatečné politické vůle ve vztazích s SSSR a pak z Ruskou federací. Chybí taky jistoty, že v rámcích toho pomocného vyšetřování využito všech možných vzniklých činností. Vojenská ruská prokuratura vyslýchala mnoho osob, taky z bývalého aparátu NKWD v charakteru svědků, i když někteří vyslýcháni měly by odpovídat jako odpovědní na nejvyšší úrovni o zločin vůči lidskosti. Týkalo se to hlavně bývalého šéfa centrálního oddělení NKWD do vězeňských záležitostí Piotra K. Soprunienki a náčelníka NKWD v Kalininie Dymitra S. Tokariewa.

Na počátku devadesátých let se podařilo ustálit s jistotou počátečně při pomoci svědectví místních obyvatel, snahy ruských novinářů a organizaci „Memoriál“ místa masových hrobů vězňů Starobielska a Ostaszkowa. Po vykonání zkoumání terénu pro cílů vyšetřování ustáleno z jistotou, že hroby vězňů Ostaszkowa se nachází v lese, v obci Miednoje okolo Tweru (Kalinin), zase hroby vězňů Starobieslka, v IV sektoru lesního parku okolí Charkova. Diky snahám polské strany dokonáno v obou místech nejdříve vyšetřovací a až pak částečné exhumace pozůstalých po padesáti letech zbytku obětí, složených do nových hrobů. Zabezpečeno početné drobné předměty nalezené při obětí (tzv. mobilia) a přivezeno j do země v cílu další konzervaci pro užití Muzea Katyňského. Nepodařilo se taky z důvodu problémů dělaných přes Rusů dokonání nové plné exhumace obětí z katyňského lesu, zlokalizováno pouze rozsah oblastí, terén dávného hřbitova PCK a tzv. prvotných „dolů smrti“. Není známo, co se stalo s pozůstatky obětí z hrobu číslo 8 a jak vypadali zmanipulované exhumace komise Burdenki. Toho jak se asi už nikdy nedozvíme.

Obecně v těchto místech pokračuje budování polských vojenských hřbitovů obětí mordu, i když nesprávně s dohodami z ženevské konvence o vojenských vězňů a odpovědností ruského státu za tento mord – tito hřbitovy jsou budovaný na polských nákladech. Zmiňme se, že proti civilizovaným zvykům, ruský stát nikdy nezaplatil a do dnešní doby nevyplácí odškodnění rodin obětí proti lidskosti (zabíjení) na Východě a deportovaným na nucené práce. Plánované ukončení prací a otevření tří hřbitovů je plánovaný k 60. výročí zločinu – v červnu 2000. Z důvodů změně bývalého státu SSSR, hřbitov v Charkowoe se nachází obecně na území suverénní Ukrajiny.

V průběhu posledních deseti let podněcováno konference o katyni, publikace a knížky na téma Katyně. Společnost přes nějakou dobu prahnulo jakby zaplnit mezeru trvající půlvěku. V novinách tištěno mnoho materiálů, objevovali se početné opracování, antologie textů, vzpomínky, přetištění knížek vydaných na emigraci. Ukázalo se nové opracovaní listiny obětí. Vydáno sběry nových dokumentů zločinu pocházejících z archivů NKWD. Chybí však podstatné, sumarizace děje Katyňské věci a fakty zločinu, monografie, podložené na výsledcích dosažené 60 let bádání. Bylo fundováno početné pomníky a památkové tabule posvěcené obětím Katyně. Do nejvíce známé náleží pomník „Pomordovaným na Východě“ autora Maksymiliana Biskupskiego, ve formě kolejového vagónu k deportování lidí vyplněného hřbitovními kříži, s jmény míst popravy na kolejních pražcích. Vystavěn byl ve Varšavě při ulici Maronowskiej (1995). Na místo tzv. „katyňského údolí“ na hřbitově napovozkym ve Varšavě, kde pokračovala válka o pomník v roce 1980 jsou postaveny nyní dva katyňské pomníky.

I když katyňský zločin byl jistě největší exterminaci provedenou na důstojnících v průběhu druhé světové války, bylo by chybné hledět na katyňský mord jako na eliminaci jediné polské vojenské elity. Důstojníci uvěznění v táborech nebyli jenom profesionální vojáci. Týkalo se to rozhodně vyšších hodností. Jednak většina důstojnické kádry, hlavně nižší hodnosti, byli rezervoví důstojníci povolaní do služby z důvodu války. Byli to profesoři vysokých škol, učitelé středních a základních škol, vědci, doktoři mnoho specializací, spisovatelé a umělci, novináři, kněží, administrativní státní pracovníci různého stupně, soudci, prokurátoři, funkcionáři státní Policie a oficíři KOP (ti hlavně uvěznění především v Ostaszkowie). Byli to tedy útok na myslitelskou elitu a státní polskou společnost, a jak je vědomo žádný národ nemůže tvůrčně existovat pobaven svých elit. Například v Starobielsku rozstřeleno dva výtečných poetů II Polské Republiky: Władysława Sebyłę a Lecha Piwowara. Katyňský zločin měl tedy na cíl podpořádkování Sovětům polské společnosti. Byly to cíle podobné i paralelně do zabíjejických hitlerovských akcí vůči Polsku. Katyňské exterminace se uskutečňovala zhruba ve stejnou dobu jako německá akce „A-B” (např. masové rozstřílení polských elit v podvaršavské Palmirach). Pravděpodobně ještě v roce 1939 a nástupně na počátku roku 1940, odbyli se společné konference Gestapo a NKWD. Jako místo setkání se podává Lwów, Krakow a Zakopané. Nesporně měli za cíl ustálení nějakého společného postutu proti polské konspiraci a polské elitě.

Katyňský zločin, který symboličný vztah do osvětinského zločinu, německého táboru Auschwith, pozůstalo v polskému společenství již v roce 1943, ukazuje jak se říká v histografii stejných podobenství dvou totalitních systému, které používali masových vražd, XX věku: nacizmus a komunismus. Sovětský Svaz a III Hitlerovská Říše dosáhli v Katyni a Auschwith své nejvyšší stupně masových vražd. K dovršením oba státy a systémy společně vyvolali 2. světovou válku útočíce na Polsko a později před dva roky byli v těsné spolupráci. Idelogie obou těchto systémů byla rovněž zločinecká, opřena na permanentním teroru a likvidaci vymezených skupin společnosti. Masové vraždy vůči Polsku ukazuje přesvědčivě, že ruský komunismus likvidoval nejen třídy, ale používal taky jako Němci vyznačení vražd národů. Obě idologie měli na cílu podrobení celého světa jednomu státu. Jednak na světové úrovni zločiny komunismu (počet obětí vražd Sovětského svazku dokonce převyšuje počet obětí III. Říše) nebyli dostatečně připomenuty, neuskutečnil se nikdy soud nad systémem a pachateli masových vražd na všech úrovních. Sovětský Svaz nikdy svého Norymbergu jako III Říše. Nikdo nebyl odsouzen v žádném procesu o katyňský zločin. Nebyl by to jenom odsouzení konkrétních pachatelů, ale taky ruského sovětského svazu, kterého vláda vydala zločinný rozsudek.

Odsouzení o masové vraždy formulováno jenom demokratické elity Ruska, historici a spisovatelé například Aleksandr Sołżenicyn nebo Warłam Szałamow, které sovětský stát snažilo vyhnat ze svého teritoria nebo z paměti Rusů. Na dovršení usiluje mluvit často o kráse komunistické ideologii, které symbolem jsou pyramidy zbudované bez kamení, jak v starožitném Egyptu, ale z lebek proděravěných kulí. Kolik takových pyramid možno by zbudovat z 60 milionů lebek z obětí komunismu? Kdyby katyňské oběti stanuli jedna v odstupech jednoho metra, uformoval by se pochod nad 200 kilometrů. Ta fronta k rozstřílení, i když rozložena v času a místu, není jenom symbolická. Každou střelu dal konkrétný člověk v uniformě ruské NKWD. A v vykonání zločinu pomáhala mu mašina zločinu: od vrchního vedení státu, byrokratické centrály, po oddíly konvoje, strážníky, doprovázející na exekuci, házející těla do dolů smrti a do maskujících zločin, konkrétně v terénu a propagandy na světové úrovní. Oficiálním jazykem Osvětiny byla němčina, oficiálním jazyka Katyně – ruština. To taky odpovědnost za dekomunizace ruského společnosti, nikdy neprovedena, oproti do de nacizmus dokonané přes Němce.

Hannah Arendt, německý filozof, bádající německého zločinu vůči lidskosti, učiněné z něho činností zbyrokratizované a každodenní, užitou v knize o Alodfie Eichmannie termínem: banálnost zla. Připisuje se to takže do ruské společnosti, které i když samotná zůstala poddána ukrutné exterminizaci dodalo správně fungujících kol v každodenní mašině zločinu. Dokonané výslechy správců zločinu: Soprunienki, Tokariewa a Syromiatnikowa možno porovnat s výslechy v Jeruzalému Eichmanna, odpovědného za deportaci do Osvětiny židovské populace. Jenomže Eichmann zůstal odsouzen, a vyslýchání sovětští zločinci nezůstali ani nebyli obžalovaní. Katyňské dokumenty dodávají příkladu byrokracii zločinu, převyšující z pohledu důkladnosti hitlerovskou byrokracii. Každá oběť to osobný rozsudek, osobní dokumentace a osobný střela z pistoli ze zadu do hlavy. Proto jeden z zločinců nižšího stupně, Syromiatnikow, s pohrdáním dal do srozumění na výslechu, že sovětské metody, dokumentující každou etapu zločinu odsouzením a individuálním vykonáním, uvažuje za vyšší a více civilizovanější než bezohledné masové německé rozstřílení (možno dodat: i masové bezohledné plynování). Tak vypadá myšlení na dnu lidskosti. Jenomže musíme konstatovat, že katyňský zločin nikdy nezůstala souzená a pokárána.

Autor: Jacek Trznadel

Zdroj: http://katyn_wp.webpark.pl/